8.3.2016: STABAT MATER - postní koncert duchovní hudby


Pozvánka v tiskovém rozlišení ke stažení (.pdf, 0,7 MB)

 


























Účinkují:

I Dilettanti

Soprán              Anna Stupková, Sylva Kroupová
Alt                     Eva Trundová, Anna Hladíková
Tenor                Pavel Adámek, Čeněk Svoboda
Bas                   Jan Petráček, Pavel Hospodář


Varhany             Filip Dvořák

 

Program:

Giovanni Pierluigi da Palestrina (1525 – 1594)   Stabat Mater (satb/satb)

Tomás Luis de Victoria (1548 – 1611)          Tenebrae responsories

                                                                               Amicus meus (satb)

                                                                               Una hora (ssat)

                                                                               Caligaverunt oculi mei (satb)

                                                                               Jesum tradidit impius (ssat) 

                                                                               Aestimatus sum (ttbb)

                                                                               Sepulto Domino (satb)

 
František Ignác Tůma (1704 – 1774)            Stabat Mater dolorosa (satb + bc)

 

Latinská báseň Stabat Mater, kterou ve třináctém století napsal františkánský mnich Jacopone da Todi, je nádhernou ukázkou středověké náboženské poezie. V patnáctém století byla vybavena chorální melodií a stala se součástí liturgie (i když da Todi ji tak nezamýšlel). Tridentský koncil ji sice se souboru mešních zpěvů vyloučil, ale papež Benedikt XIII. ji v roce 1727 opět zařadil do liturgie. Pro svůj poetický půvab, pravidelnou metriku trochejských veršů s libozvučnými rýmy a především pro svůj nadčasový, obecně lidský a hluboce emocionální náboj, byla často zhudebňována. Nejvíce zhudebnění vzniklo po roce 1700 v Itálii (Pergolesi, Bononcini, Astorga, Vivaldi, oba Scarlattiové... ).  Jednak proto, že zde vládl velmi silný mariánský kult, i proto, že text Stabat Mater je svou zpěvností příbuzný italštině. Když jej člověk čte, skládá se samovolně do melodií, má svůj jemný a vznešený puls.

Od roku 1727 se sekvence Stabat Mater zpívá v kostelích na 12. září, svátek sedmibolestné panny Marie. Příběh, který se skrývá za básní, ale patří mnohem spíše k době postní, pašijové. Kristova tragédie, viděna pohledem zoufalé a milující matky, pro nás získává důležitý lidský rozměr. Kristus není jen Syn Boží, je rovněž stejnou měrou synem ženy, člověkem. A ponížení, které matka zažívá u paty kříže, může člověk mnohem spíše pochopit, uvědomit si a pocítit. Právě skrze bolest matčinu autor básně následuje Krista, chce se s ním ztotožnit, chce nést jeho kříž a být účasten jeho muk. Není náhodou, že skladatelé se k této básni uchylují často v těžkých životních chvílích, kdy cítí potřebu porovnat svou bolest s bolestí Matky Boží a znovu zvednout hlavu tváří v tvář těžkému osudu.

Palestrinovo zhudebnění Stabat Mater má formu benátského dvojsborového concerta, ale zvukový výsledek odpovídá spíše jednomu sboru.  Mistr vokální polyfonie v jednom ze svých posledních děl znovu dokazuje svou svrchovanost mezi umělci své doby. Klenuté linie hlasů, pečlivě vedený kontrapunkt a citlivé nakládání s disonancemi vytváří společně s citem pro latinský text dokonalý a ušlechtilý hudební tvar. Jistá objektivita či chladnost, která někdy z děl Palestrinových zaznívá, je zde kompenzována vřelostí široké osmihlasé harmonie a také dramatem textové předlohy, které nutí skladatele vepsat do partitury co nejvíce emocí ať už těsnými imitačními nástupy, nebo vkládáním vášnivých třídobých deklamací do klidného dvoudobého metra.

František Ignác Tůma (1704 – 1774) se narodil v rodině varhaníka v Kostelci nad Orlicí. Studoval nejprve v Praze u jezuitů, kde absolvoval filozofická studia a již v té době byl tenoristou v kostele sv. Jakuba na Starém Městě a žákem Bohuslava Matěje Černohorského (jeho spolužáky byli Jan Zach a také Josef Ferdinand Seger). Další hudební vzdělání absolvoval ve Vídni, kde si rozšířil své znalosti kontrapunktu. Od roku 1731 působil u hraběte a českého kancléře Kinského, který se pohyboval mezi Prahou a Vídní, jako jeho kapelník a dvorní hudební skladatel. Kinský mu umožnil další studia – kromě předpokládané znalosti němčiny a latiny se musel doučit italštině a francouzštině, v kompozici se zdokonaloval u vyhlášeného mistra klasického kontrapunktu Fuxe. V roce 1734 se neúspěšně ucházel o místo kapelníka svatovítské katedrály. Posléze se stal v roce 1741 dvorním skladatelem a kapelníkem císařovny Alžběty ve Vídni, avšak po její smrti v roce 1750 byl penzionován. Žil potom až do konce života v různých řádových domech, věnoval se skladbě a vyučování hudby.

Ve své době proslul jako autor četné chrámové tvorby, je autorem více než třiceti mší. Jeho skladby mají převážně meditativní ráz, proto nikdy nevzbudily ohlas širšího publika. Tůmovo Stabat Mater slouží jako nádherný příklad vídeňského historismu své doby. Ve městě stále vládne duch Johanna Josefa Fuxe, vynikajícího barokního komponisty, který svým kontrapunktem na dlouhou dobu ovládl vídeňskou hudební scénu a to i v době, kdy už v Evropě vane vítr nových hudebních forem a stylů – klasicismus. Tůma zůstává v kantátě věrný barokní hudební formě, píše polyfonické imitace (nejsou to kompletní fugy, spíše náznaky motivů, práce s nimi je obvykle spíše podle vzoru italského pozdního baroka zestručněna), připisuje basso continuo. Nicméně uvnitř formy už zaslechneme mnohé harmonické zvraty blízké novému hudebnímu jazyku nastupujícího klasicismu.  

„Temná“ responsoria Tomáse Luise de Victoria jsou součástí sbírky postní hudby z roku 1585. Patřila k tradici večerních hodinek ve Svatém týdnu a byla provozována téměř potmě, jen za svitu svící. Jejich texty jsou kompiláty biblických textů a různých dodaných vět, které komentují poslední dny života Ježíše Krista. Jejich vícehlasé kompozice byly v renesanci i v baroku velmi populární. Victoriovo provedení vyniká čistotou slohu a zároveň naléhavostí sdělení. Skladby jsou psány v dórském modu, což jim propůjčuje mystičnost a melancholii, ale zároveň zprostředkovávají naději, která se ve smrti Spasitele ukrývá.