PŘIPRAVUJEME_6.1.2018, 18.30: BOHNICKÁ RYBOVKA

Pozvánka .jpg       Událost na facebooku




Zpíváte rádi? Ovládáte nějaký hudební nástroj?
Přijďte si s námi zazpívat, zahrát nebo jenom poslechnout Českou mši vánoční Jakuba Jana Ryby!


Rybovu Českou mši vánoční zpíváme v kostele sv. Petra a Pavla již několik let. Půvab je v tom, že se sejdou zpěváci a hudebníci, proběhne zkouška a hned po ní následuje první a zároveň poslední vystoupení.
Improvizovaný soubor a sbor diriguje Jan Hádek.


Missa Solemnis festis Nativitatis Domini Jesu Christi accomodata in linguam Bohemicam aneb Česká mše vánoční. Kdo by neznal nejslavnější skladbu Jakuba Jana Ryby. Zmínky o prvním provedení České mše vánoční se nedochovaly. Pouze vročení na obálce (která se jediná dochovala z dnes nezvěstného autografu) poukazuje k roku 1796, ve kterém byla skladba zkomponována. Pokud tedy k prvnímu provedení skutečně došlo 25. prosince 1796, zřejmě bylo daleké vší slávy a mohutnosti, s níž se později tak řečená "Rybovka" začala provozovat. Tehdejší interpretační praxe byla mnohem komornější (okolo čtyř lidí v každém hlase). Vánoce toho roku navíc byly na blátě, … "na Štědrý den vesměs pršelo…", jak vypovídají dobové zprávy.

Jakub Šimon Jan RYBA (1765 - 1815) se narodil 26. října 1765 v Přešticích.
Celé Rybovo dílo a osobnost však nelze nahlížet skrze idylický svět této mše, zvláště v její dnes ustálené podobě, která se v mnoha ohledech navíc velmi vzdaluje původnímu znění. Ani Ryba sám ji ve svých soupisech děl zvláště nevyzdvihoval, vyjma jejího českého jazyka. To však neznamená, že by si národ utvořil "modlu" z něčeho téměř druhořadého. Skladebné prostředky této mše jsou sice až naivní, ale naprosto vědomě a velmi pozoruhodně využité. Zvláště to vynikne, máme-li možnost srovnání s ostatní Rybovou tvorbou, která je ve své většině mnohem progresivnější, v souladu se soudobým hudebním cítěním, poukazujícím nejednou již k ranému romantismu.


Kdo vlastně byl autor naší nejprovozovanější mše, a čím byla tato kompozice v době vzniku? Na konci 18. století, v době josefínských reforem, zasahujících celou strukturu společnosti, v době francouzské revoluce, jejího pádu a nástupu Napoleona Bonaparte, v době Beethovenových počátků, nebylo běžné, aby český venkovský učitel ovládal kromě němčiny a latiny též řečtinu, francouzštinu, italštinu a další jazyky. Mnozí kantoři komponovali, ale i z hlediska kantorské produkce Rybovo dílo velmi vybočuje svými kvalitami a šíří záběru.


Ryba studoval v letech 1781-84 na piaristickém gymnáziu v Praze, a docházel tehdy též do bývalého jezuitského semináře Sv. Václava, stále ještě (i přes tehdejší zrušení jezuitského řádu) významného hudebního učiliště. Gymnaziální studia nedokončil, a snad z rodinných důvodů přešel na učitelský ústav, který po roce absolvoval, aby se vrátil do Nepomuku, kde se tehdy uvolnilo místo učitele. Můžeme se pouze dohadovat, do jaké míry to byla oběť a ústup z ideálů mladého, nadaného a ambiciózního muže. Zda Ryba uvažoval o dráze skladatele v metropoli, či o studiu teologie. Ke svému učitelství však přistupoval s plným nasazením.


Celý život neúnavně sepisuje různá ponaučení, učebnice nejen pro své rožmitálské žáky, posmrtně je vydána jeho učebnice hudební nauky "Počáteční a všeobecní základové ke všemu umění hudebnímu, sebraní dle nejvznešenějších a nejrozmanitějších hudců našich let", z níž můžeme usuzovat na široký Rybův rozhled v dobové hudební teorii, znal mnohá klíčová díla, k nimž se dnes znovu vracíme při snaze blíže porozumět interpretační i kompoziční praxi osmnáctého a předchozích staletí. Tiskem mu vyšlo ještě za života několik sbírek českých písní, zhudebněných básní českých obrozeneckých básníků z Puchmayerova okruhu, latinská slavnostní Mše Es Dur aj. Ryba též pojal záměr zkomponovat rozsáhlý cyklus skladeb, určených k liturgickému provozu během celého církevního roku, nazvaný Cursus Sacro-harmonicus, který již nestihl dokončit, ale i torzo obsahuje několik desítek kompozic. Strahovský premonstrát Jan Bohumír Dlabač Rybu zahrnul do svého německého slovníku významných hudebních a výtvarných osobností z Čech, Moravy a Slezska, jinými slovy už ve své době byl Ryba vysoce ceněn i odbornou hudební veřejností.


Ryba si stále udržoval a rozšiřoval všeobecný přehled, pravidelně četl dobový tisk, dobře se vyznal ve školských normách monarchie. Udržoval kontakty s jinými obdobně zaměřenými snad lze říci obrozenci, vedle Dlabače jmenujme aspoň milčického rychtáře Jana Františka Vaváka, autora pamětí, jež nám podávají velmi zajímavý dobový obraz. Zabýval se díly antických klasiků, četl Spinozu, Voltaira, Condorceta, Rousseaua, Komenského, Veleslavína a řadu dalších. Z Rybových pokusů o českou hudební terminologii čerpal i Josef Jungmann.


Snad jej maloměstské prostředí, ve kterém se po většinu života pohyboval, opravdu nemohlo plně chápat. Rybův osud však nelze zjednodušit na "uštván neustálými konflikty s ředitelem panství, s farářem.... dohnán k sebevraždě." Konflikty nebyly neustálé a Ryba byl dokonce vícekrát za svou pedagogickou praxi a vynikající výsledky oceněn z vyšších míst, četné jeho stížnosti byly uznány jako oprávněné. Narodil se a žil v nelehké době, české země byly téměř neustále ve válečném ohrožení, nebo se na jejich území bojovalo. V době zvýšených hmotných odvodů pro vojáky se často pohyboval se svou poměrně početnou rodinou na hranici nouze. Několik dětí Rybovým brzy zemřelo, doba neznala očkování proti nákazám... Jedinou výjimkou, kterou Ryba čtyři roky poté co byla objevena už využil u svých dětí , byla Jennerova metoda vakcinace proti pravým neštovicím. Šest Rybových dětí se dožilo dospělého věku, mezi nimi i Josef Jakub Jan Arnošt, posléze profesor očního lékařství a děkan lékařské fakulty University Karlovy. Rybův tragický skon (8. 4. 1815) se dnes jeví snad spíše podmíněný progresí duševní choroby, nežli jako pouhý následek nesnadných existenčních i lidských poměrů.


Text: Marika Pečená